Reference

Dnes je mi 41 let a čekám své první dítě (syna), svůj ne malý, ale obrovský ZÁZRAK. Vím, že Vám to nemusí připadat zvláštní, ale věřte mi, že zázrakem jej nenazývám jen já, ale všichni, kdo mne dobře znají.

Žila jsem docela obyčejný život do doby, než mi v mých téměř 35 letech lékaři sdělili, že nikdy nebudu mít děti. Slovo NIKDY, mysleli zcela vážně. Vysvětlení mé diagnózy znělo asi takto: „Nedozrávají Vám vajíčka – to zvládneme léky. Když to zvládneme, neuvolní se – i to dovedeme léky ovlivnit. Ale i tak dítě nedonosíte, protože Vaše tělo to nezvládne. Nemůžeme Vám nic zaručit, ani kdybyste od prvního dne byla v posteli. Možná byste měla uvažovat o náhradní matce!“ Slyšela jsem snad nejhorší verdikt, který žena může slyšet – nikdy nebudete maminka.

Nechtěla jsem se tak snadno vzdát! Jsem docela bojovník. A tak jsem podstoupila nejdříve inseminaci (několikrát), neúspěšně. Přistoupila jsem tedy na myšlenku umělého oplodnění (jako mnoho žen v téhle zemi) a spoléhala se na odborníky. Předem jsem všechny upozorňovala, že mé tělo reaguje na běžné léky velmi intenzivně, protože většinu běžných nemocí léčím spíše bylinkami a klasickými babskými recepty. Lékaři nedbali. Bylo mi odebráno neuvěřitelných 68 dozrálých vajíček! Jistě stojí za podotknutí, že již při dozrání 12 vajíček se v této léčbě hovoří o hyperstimulačním syndromu, který je život ohrožující. Mě však ani při tak velkém počtu nikdo na nic neupozornil a tentýž den jsem byla propuštěna několik hodin po zákroku domů.

Touto cestou děkuji neznámé mladičké zdravotní sestřičce, která jediná, za mnou přišla na pokoj a bez vědomí lékařů, mne upozornila na můj velmi špatný zdravotní stav. VDĚČÍM JÍ ZA ŽIVOT! Doslova prosila, abych okamžitě navštívila lékaře pokud… a vyjmenovala mi některé základní příznaky hyperstimulace. Ty se projevili okamžitě po příjezdu domů. Manžel mne tedy obratem odvezl na místní gynekologii, kde jsem byla okamžitě hospitalizována. I zde jsem nejspíše přežila jen díky Paní Doktorce, který mne několik dní hlídala v podstatě bez přestávky. I jí velmi děkuji!

Moje vaječníky byly obrovské, plavaly v břišní dutině zaplněné vodou až těsně pod plíce a hrozilo zhoršení mého stavu, a jak jsem se dozvěděla mnohem později, dokonce má smrt. Když jsem po 6 týdnech odcházela, měla jsem za sebou děsivý zážitek a čekala, že má gynekoložka mi vše alespoň osvětlí. Její odpověď byla jednoduchá: „No ono se občas stává, že některá z žen špatně reaguje na léčbu. Ale věděla jste, že je to nebezpečné a že můžete zemřít!“ Chtěla jsem přeskočit stůl, ale jsem dáma. Jen jsem prostě odešla z ordinace a už se nikdy nevrátila.

Vajíčka už ale byla odebraná. Byla by přeci hloupost nevyužít je. Psychicky jsem se dávala dohromady ještě několik měsíců a poté dostala odvahu, nechat si je vložit. Ale lékaři měli pravdu, mé tělo je odmítlo (2x). Se slzami v očích jsem se začala vzdávat svého snu, nakonec jsem se smířila s tím, že můj život bude jiný – že budu teta pro všechny děti kolem sebe, ale nikdy ne maminka.

Po čase jsem se dostala do svízelné životní situace, která mne dovedla na pokraj sil. Podle mých nejlepších zvyků jsem hledala pomoc ne v klasické léčbě, ale té, která je mi blízká. Ani nevím, jakou náhodou jsem se seznámila s Liborem. Byl to, přiznám se, veliký šok!

Na první schůzce mi řekl, že je mu špatně z toho, co ze mne cítí! Měla jsem pocit ponížení. A jen tak náhodou mezi řečí pronesl, že se všichni ti odborníci pletou, protože já přeci normálně dítě mít můžu. Vysmála jsem se mu! Jak jsem byla naivní! Stěžovala jsem si na svůj psychický stav, na ledviny a já nevím na co ještě… Při první návštěvě ani při té druhé, jsem vlastně nechápala, proč se k němu jeho klienti vrací – měla jsem pocit, že je na mě ZLÝ!!! Při návštěvách jsem plakala bolestí, duše i tělo úpěly a on jen přitvrzoval, dokonce na mě křičel a používal slova, která jsem od lékaře nikdy neslyšela – znějí mi v hlavě dodnes, jen teď jsem za ně vděčná!

Čekaly mě baňky, tělové svíčky, masáže, akupunktura a některé další postupy, které neumím pojmenovat. Vše bolelo, ale ze všeho nejvíc bolelo, když napravoval mou mysl. A přesto jsem se vracela! Proč? Protože po tom všem utrpení v ordinaci mi v mém životě najednou bylo o mnoho lépe! Celou tu dobu jsem si myslela, že léčí to, oč jsem žádala. Ale udělal mnohem víc! Sice mi to neříkal, ale součástí celé léčby byly také věci, které ovlivnili můj gynekologický stav. Když jsem se později zeptala, proč mi to neřekl: „Protože by ses mi vysmála!“ a měl pravdu – tehdy ano.

Po cca půl roce léčení jsem mu volala se slovy: „Jsem těhotná!“ a čekala jsem překvapení. Na druhé straně telefonu se jen ozvalo: „Tak se mi to povedlo!“ Jeho hlas doslova jásal. Trošku jsem se zlobila, že mi nic neřekl, ale chápala jsem.

Tím ale jeho práce ani z daleka neskončila, jak by tomu bylo u ostatních lékařů. Provází mne celou dobu mého těhotenství, uklidňuje mou nervozitu z různých sdělení, která dostávám od běžných lékařů. Díky němu chodím na kontroly se slovy : „Jen mi řekněte, že je malý v pořádku a já zase půjdu.“ Jsem klidná, protože vím, že můj Zázrak má svého vlastního Anděla strážného! O to víc, že dobře znám jeho tvář! Získala jsem nejen léčitele, lékaře, ale především úžasného přítele, který, jak doufám, zůstane i nadále v našich životech! Nikdy mu nebudu moct dostatečně poděkovat. Ale napsat tenhle příběh pro jeho praxi bylo pro mne velkou poctou a jen maličkým zadostiučiněním.